Nevím přesně kdy se to stalo, ale v jednu chvíli jsem začala mít hrozné nutkání věci okolo mne „zachycovat“. Nevím, jestli se mi toho v životě dělo moc nebo naopak málo, ale hrozně jsem se bála, že mi vše, co prožívám, jen tak proklouzne mezi prsty. Že se to prostě stane a já už si nikdy nevzpomenu, jak mi tehdy bylo hezky, jak mi todle nebo támdlencto udělalo radost. Jak jsem se zamilovala, jak jsem se naštvala, jak jsem se cítila plná energie nebo jak jsem si únavou sáhla na dno. A v tu dobu si mě našlo focení. A stalo se tak nejlepším prostředkem, jak tomuto protékání mezi prsty zabránit.

Jsem holka, která ztrácí věci, zapomíná, ale nikdy nechce zapomenout žít a prožívat. A ví, že dokud bude fotit, nic z toho se nemůže stát.

 

Několik faktů o mně

  • spousta zásadních životních změn se mi událo v dubnu – v dubnu jsem opustila svou předchozí práci, která mě ničila, v dubnu jsem poprvé poprosila kamarádku, zda-li bych ji mohla nafotit a fotky poslala do světa, v dubnu jsem potkala svou životní smečku (Jiříka a Caira)
  • studovala jsem Religionistiku na Filosofické fakultě a státnicovala z buddhismu
  • 5 let jsem pracovala na pražském letišti a z terminálu na terminál jsem prochodila desítky kilometrů
  • mám více než 4 dioptrie, ale díky kontaktním čočkám o tom málokdo ví
  • nedokážu si představit den bez sladkého
  • za nejlepší vynález považuji automatickou převodovku a GPS navigaci
  • děsí mě brzké ranní vstávání, ale i když nemusím, vstávám brzy
  • miluju vůně, které mě někam vrací, miluju zírat do prázdna a bejt myšlenkama furt někde v luftě
  • nechápu přísloví „Co Tě nezabije, to Tě posílí“
  • mám fobii z výšek a volného pádu a všechny mé noční můry se točí okolo zaseklých či padajících výtahů
  • myslím, že bych nikdy nezačala fotit, kdybych se v 19 letech neodstěhovala do Prahy
  • do svých zhruba 27ti let jsem se učila zrychlovat, teď se učím zpomalit